Haggard

Haggard - Tales of Ithiria (2008)


Kytary, baskytary, bicí, klávesy, tři violy, cello, flétna, klarinet, hoboj, lesní roh a něco, čemu se říká krumhorn, k tomu dvě vokalistky a tři zpěváci. I takhle se dá hrát death metal.

Devatenáctičlenná sebranka z německého Mnichova vznikla už v roce 1991. Tehdy však byli ještě relativně obyčejným deathovým bandem, který svým okresním hraním vzdával hold svým severským idolům. Po prvním demu, o dva roky později, už otevírali pro Amorphis a na cestu ke slávě bylo našlápnuto. O další dva roky později byli do skupiny přibráni hráč na violu, cellista, pianista a nějaké ty vokály a jelikož v dané sestavě se slavily úspěchy, nebyl důvod nepřibrat další členy, až se nakonec konečná docházka zakotvila na zmiňované devatenáctce. Skoro by se dalo říct, že Haggard ani nejsou skupinou v pravém slova smyslu, spíš takovým menším orchestrem.

V roce 1997 vyšla deska „And Thou Shall Trust…The Seer“, jíž se prodalo přes 12 000 výlisků a kterou internetový server Metalstorm ocenil jako třetí nejlepší album roku, pochopitelně v mezích metalového žánru, hned za The Gathering a prvními Pain of Salvation.
Následovala alba „Awaking The Centuries“ a živák „Awaking The Gods“, kdy Němci představili své netradiční pojetí metalu Mexičanům.

Po pouhých dvou studiových albech se jednalo o poměrně riskantní krok, obzvláště v případě nepříliš známé kapely. Nakonec ale album slavilo ještě větší úspěchy než jeho předchůdci, a tak zavládla spokojenost nejen mezi fanoušky v Mexickém zálivu. Ti ostatně svými ovacemi na zmiňovaném albu dávají znát, že chemie mezi klasickými nástroji a kovem funguje nejlépe právě ve chvílích, kdy se k hrobovému growlingu a elektrické kytaře připojí třeba právě flétna nebo o sobě dá vědět viola. Nebyl tedy jediný důvod neřídit se rčením o ševci, co se má držet svého kopyta, v čehož důsledku vznikl aktuální počin „Eppur si muove“.